Na co se vlastně díváte

Jedinou věc vám tenhle článek nedá, a to je rozpis, a je to záměr. Pořadí dějství se večer od večera mění, takže každá stránka, která slibuje derviše v určitou minutu, je stránka, která se bude mýlit hned příští večer, kdy se pořadí posune. Raději to řekneme na rovinu, než abyste sledovali hodinky.

Co se nemění, je tvar večera. Živý program se odehrává během večeře, dějství po dějství, zatímco loď pluje nahoru po Bosporu a zpátky; když skončí, dorazí dezert, změní se světla a taneční parket před pódiem převezme DJ. Takže místo rozpisu tady je to, co je opravdu užitečné: co je které dějství, odkud pochází a čeho si všímat, když začne.

Jediná postava v bílém rouchu a vysoké čepici z velbloudí srsti se pomalu otáčí na jednom místě, jednu dlaň otevřenou k nebi a druhou obrácenou k zemi. Trvá to několik minut. Nic jiného se neděje.

Díváte se na semu, obřad mevlevijského řádu, který vznikl kolem básníka Džaláleddína Rúmího v Konyi ve třináctém století. Každá jeho část má svůj význam: vysoká čepice představuje náhrobek ega, černý plášť odložený na začátku samotný hrob, bílé roucho pod ním rubáš. Vzhůru obrácená pravá ruka přijímá od Boha, dolů obrácená levá předává zemi a otáčení je cestou mezi nimi. Mevlevijská sema je zapsaná na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Z toho plynou dvě věci.

První je, že jde opravdu o náboženskou praxi předváděnou jako divadlo, a víc vám dá, když se na ni díváte, než když ji natáčíte. Pomalé otáčení v pohybující se místnosti je pro fotoaparát v telefonu tím nejhorším námětem na celé lodi a pro prosté dívání tím nejlepším.

Druhá se týká atmosféry. Sál, který právě kvůli dervišovi ztichl, je sál, který se rozhodl dávat pozor, a cokoli přijde potom, dopadne na lepší publikum.

Kavkazský tanec přišel do Anatolie s národy severního Kavkazu — Čerkesy, Abcházci a dalšími — kteří se v devatenáctém století usadili po celé osmanské říši, a nevypadá jako nic jiného v programu. Horní polovina těla je vzpřímená, skoro nehybná; pod ní jsou kroky tak rychlé, že se rozmazávají. Hrdé držení těla je podstatou a rychlost je způsob, jak ho ukázat.

Show s noži vyrůstá ze stejné tradice, v níž byla dýka součástí oděvu. Je to s velkým odstupem technicky nejnáročnějších pár minut celé noci. Sledujte nohy stejně jako čepele: čepele jsou podívaná, ale nohy jsou umění.

Tady patří pódium samotnému rytmu a sál si toho obvykle všimne dřív, než pochopí proč.

Jsou to živé perkuse: darbuka, pohárový buben, na který se hraje prsty, obstarává rychlé, praskavé ozdoby nahoře a větší bubny pod ní nesou rytmus tak hlasitý, že ho cítíte podlahou. Žádní tanečníci, žádné převlékání — jen ruce, blány a načasování.

Tance jsou o kostýmech a choreografii, o věcech, na které se díváte. Samotné perkuse jsou něco, co cítíte, a obvykle je to chvíle, kdy sál přestane přihlížet a začne se zapojovat, ruce do rytmu. Pokud jste celý večer zdvořile seděli, tady to většinou končí.

Osmé dějství je to, které noci přeřadí rychlost. Když živý program končí, dorazí dezert, změní se světla a taneční parket před pódiem převezme profesionální DJ — a hraje, dokud loď nepřistane u mola.

Část lodi se přesune na taneční parket; ostatní zůstanou u stolu se sklenkou a dívají se, jak míjí Üsküdar. Obojí je normální a nikdo nikoho k ničemu nenutí. Když se na parketu udělá horko, otevřené paluby na přídi a na zádi jsou pár kroků daleko, s čerstvým vzduchem a světly na vodě. Celý tvar večera popisuje večer hodinu po hodině.